Žijeme v rychlé a uspěchané době, požadavky na výkon, na rychlost, na přesnost, na produktivitu se neustále zvyšují.
Jsme pod tlakem, každodenně zažíváme stres, špatně se nám spí, ráno se probouzíme unavení a rozmrzelí. Takhle to dál nejde.
Každý to už někdy zažil. Pocit, že je toho na něj moc, že to přeci nemůže všechno zvládnout. Dojem, že se nic nestíhá, úkoly se hromadí a nic nemá konce, všude hoří termíny.
Nemám chvíli klid
V práci, doma, všude spoustu povinností a nesplněných úkolů, které občas přerůstají přes hlavu. Musíme všechno zvládnout do posledního detailu v rekordním čase, jinak nic nebude perfektní. Nebo si to tedy alespoň myslíme. Ale je tomu opravdu tak? Vážně musíme tolik pospíchat? Za čím se to vlastně ženeme?
Je to asi dáno dobou, ve které nyní žijeme, vše okolo nás se zrychluje, technologie, doprava, i ty děti rostou nějak moc rychle. Měli bychom taky zrychlit, ať s nimi i se vším okolo nás držíme krok. Jenže opravdu nám rychlejší životní styl přinese více štěstí?
Práce kvapná…
Od jisté doby se držím hesla, které je ve své podstatě velice jednoduché. To heslo zní „pospíchám pomalu“. Dřív jsem měla také dojem, že pokud všechnu práci nestihnu rychlostí světla, nebudu dostatečně výkonná a slovo pomalu jsem skoro úplně vyškrtla ze svého slovníku.
Jenže jsem přes všechen ten spěch, časovou tíseň a obrovský stres přestala vnímat to krásné, co se dělo kolem mne. Neměla jsem na nikoho a na nic čas, dokonce ani sama na sebe. Navíc práce, kterou jsem byla nucena dělat pod tlakem, mě téměř vůbec netěšila a co hůř, nebyla zdaleka tak dobře odvedena, jako práce, kterou odvádím teď, v pohodě a klidu. A tak jsem si řekla dost! Odteď pospíchám pomalu.
Nejsme stroje
A ono se to vyplatilo. Přestala jsem se zavazovat ke slibům, o kterých jsem předem věděla, že je nereálné je dokončit v čase, který mi byl vymezen. Začala jsem si na sebe brát přesně tolik úkolů, o kolika jsem věděla, že jsem schopna splnit v daném termínu. Nezačala jsem pracovat méně ani hůře, pracuji snad možná ještě lépe než kdy dřív. Nejsem totiž v neustálém pobíhání mezi všemi povinnostmi, neplním úkoly jen tak napůl, hlavně aby byly hotové, plním je pořádně a s chutí. Udělala jsem si čas nejen na práci, ale také sama na sebe, na svou rodinu a přátele. Zkrátka pospíchám pomalu. Nikdo z nás neběží maraton, ale žijeme život, který máme jen jeden a je podstatné soustředit se na ty správné věci. Lidé nejsou stroje, nestyďte se někdy trošku zpomalit a začít si vychutnávat okamžiky, které občas přes všechen spěch nevidíte.
„Váš čas je omezený, tak jej neztrácejte tím, že budete žít život někoho jiného.“
Steve Jobs
Čas je v tom nevinně, za všechno můžu jen já
Není se kam hnát. Práce vám neuteče, utíká jen čas. A to, o co byste mohli kvůli neustálé štvanici přijít, by vás mohlo jednoho dne mrzet. A to přeci nechcete. Zpomalte, vychutnávejte si obyčejné věci, jež vás obklopují. Jděte do lesa nabrat novou sílu, užívejte si volné chvíle, relaxujte, vezměte si dovolenou, vyrazte do přírody, na koncert, za zábavou. Uvědomte si, že nelze neustále za něčím spěchat.
A hlavně si dennodenně opakujte heslo „pospíchám pomalu“. Inspirací by pro vás mimo jiné mohl být kámen Energy management ze Členství Tvůrce. Za zkoušku to stojí, koneckonců vrátit se ke svému hektickému stylu života přeci můžete kdykoliv, tak proč to nezkusit chvíli jinak a možná i líp.
